V prosinci 1942 Věru s rodiči a mladší sestrou deportovali do Terezína. Po roce je čekal transport do Osvětimi, kde je zařadili do tzv. rodinného tábora. Věra se hned po příjezdu nabídla jako vychovatelka v dětském bloku Fredyho Hirsche. Život zde byl snesitelnější. Mohli s dětmi zpívat, hrát divadlo, tajně je učit. V noci z 8. na 9. března 1944 nacisté rodinný tábor zlikvidovali. Její sestra neprošla selekcí. Bylo to třináctileté vyžlátko. Počkala, až Mengele trochu otočil hlavu a zamotala se do zástupu. Podařilo se jí proklouznout. Takto se několik vězňů z dětského bloku zachránilo. Většina jich však zahynula, stejně jako její rodiče. Věra se sestrou prošly ještě koncentračním táborem Christianstadt, přežily pochod smrti do Flossenbürgu a v dubnu 1945 se dočkaly osvobození v táboře Bergen-Belsen. Věra onemocněla skvrnitým tyfem a vážila tehdy pouhých 29 kilo. Po návratu vystudovala angličtinu a francouzštinu na filozofické fakultě. Pracovala v ČTK, odkud po roce 1968 z politických důvodů odešla a našla si zaměstnání v Městské knihovně.